Když se hraje láska...

Zamilovaným pohledem mi hleděl do očí

a jeho horké dlaně propalovaly moje záda

Tiskla jsem se k jeho hrudi svými prsy

a odříkávala slova vyznávající lásku

Sklonil se k mým ústům a dotkl se těch mých

závrať projela celým mým tělem

a já jsem věděla, co bude následovat.

Chci ho, tak strašně ho chci.

"Miluji tě," říkám a myslím to vážně

"Promiň," odpovídá on, dává mi pusu na čelo

a pomalu, velmi pomalu opouští místnost

"Stop," volá režisér

"U mne dobrý," říká kameraman

"Pro dnešek končíme," rozhoduje produkční

Usmějeme se na sebe a řekneme si "ahoj"

Odcházím domů s nárokem na denní honorář

obohacená láskou ke komparzistovi

který mě líbá a nemiluje. 

Sladká pomsta

 „Podívej se, jak vypadáš,“ řekl tenkrát nezdvořile a ani si nevšiml krvavé kalužiny, ve které se utápělo moje srdce.

   Vím, jak vypadám. Porodila jsem tři děti a protože on má časově náročnou práci, zůstala jsem v domácnosti. Veškerý můj celodenní pohyb se odehrává na padesáti osmi metrech čtverečních, převážně u trouby a u sporáku. Taky u dřezu. Umím vytvořit teplo rodinného krbu svojí rodinně a příjemný večírek jeho přátelům, plný nevšedních pochutin a pracných dobrot.

   „Máš strašně hodnou ženu,“ řekl Viktor mému muži a ostatní souhlasně přikyvovali.

   „Já vím,“ odpověděl.

   Je hodná, ale tlustá. To zapomněl dodat. Asi mu to přišlo nemístné, ale vím, že si to myslí.

   Už mě to nebaví.

   Kufry s jeho věcmi odnáším do sklepa a hotově platím zámečníkovi za výměnu fabky.

   Není o moc mladší než já, ale je štíhlá, ta jeho nová. Neměla jsem je dneska zahlédnout z tramvaje. Možná měla. Nevím.

   Usmívám se a snovuju nové a nové plány. Pomsta bude sladká.

   A nepřibírá se po ní.

O zákonech

Vyznání ?

Čtyři zajímavé verše v počítači mi zmizely v typicky
chaotickém odhlašování z facebooku a ve spěšných přípravách na cestu
vstříc veselému sobotnímu odpoledni. Bojím se i těším zároveň. Naposledy jsem
tam byla před 14 lety. Co když nezapadnu, co když jsem zestárla anebo jsem se
za ty roky už ocitla prostě někde jinde? Drobné drápky obav zastříhávám hned
v prvopočátku a nedávám jim šanci. Vybírám vhodné tričko a hledám sluneční
brýle. Je to docela osvobozující pocit. Nepřemýšlet, nebát se, sednout a prostě
vyrazit. Tak, jak jsem to uměla a dělala vždycky. Kdysi. A takhle chci zase
žít. Chci se znovu vrátit do svobodného a bezstarostného života.  Nasedám do auta

a jedu naproti novým zážitkům do víru bohémského velkosvěta.

   V rozkopaném Slavkově se trochu zamotám, ale to je v pořádku. Dojezd do místa
vzdálenějšího dál než 10 km od místa bydliště nikdy na první dobrou nedávám. I
tentokrát dodržuji tradici a úspěšně se projíždím centrem městečka turistickým
tempem. Poslouchám rádio a kochám se. Slunko svítí a já si uvědomuji, že mám
v životě další pěkný den. A to vlastně ještě ani pořádně nezačal.

   S troškou nervozity zasunuji v cíli své auto mezi ostatní a se stejnou dávkou téhož pocitu
vcházím do areálu fotbalového hřiště s vystavěným pódiem. Rozhlížím se
okolo a vidím spoustu známých obličejů. Některé poznávám já, jiné poznávají
mne. Kýváme na sebe, usmíváme se. Slunečné odpoledne a veselá atmosféra
podbarvená příslibem ještě bujařejšího večera mi prostupuje pod kůži. "Jen jsem
si na 14 let odskočila, abych si prošla životem, vychovala dítě a něco
užitečného se naučila," vysvětluji známým i přátelům a plynule navazuji tam,
kde jsem tehdy skončila. Zdá se, že inkriminovaný suk není znatelný.

   Lidé se pomalu ale jistě seskupují u pódia, z jehož prken očekávají přísun zábavy a pobavení.
Procházím mezi volně roztroušenými lidmi a jdu za smíchem, jenž nelze
přeslechnout. "Ahoj Kámo," vnucuji se bohémskému originálu a nechám se obejmout
a políbit. Inu, musím přiznat, že si ten den opravu užívám. Jdeme spolu pro kafe.
Pro kafe a pro pivo. "Co blbneš?" ptá se upřímně při pohledu na hrnek s kávou,
protože jsme spolu naposledy v Jihlavě vypili alespoň bečku. "Neřeš,"
odmítám zavést rozhovor na toto téma a následuju ho k těm, které mně
představuje. "Ale my se známe," slyším hlas, který mi není úplně cizí, a vidím
obličej, jehož rysy by mi za dostatku dobré vůle mohly někoho připomínat. Pak
si od postavy i obličeje odečtu 14 let a s neskrývanou radostí zvolám: "No
jo, vždyť to seš ty!" Mám radost. I dotyčný má radost. Usmíváme se na sebe i na
svět.

   Za tmy se nenápadně vytrácím z dohledu i doslechu ostatních a po desáté hodině

parkuji před domem a v posteli pak v sobě nechám doznívat povedenou sobotu, která
ve mně vyvolává vzpomínky na mládí. Zvedám se a jdu pro fotky. Nostalgické
večery plné příjemného smutna mám ráda. Vůbec mám ráda mnohochuť jednotlivých
dní.

   V neděli dopoledne, ač ještě ne úplně oproštěna od dojmů z předešlého dne, dělám
klasické rituální činnosti včetně ukájení závislosti na facebooku. Otevírám
svoji oblíbenou stránku a kontroluji, co nového ve světě přátel. Nic světoborného
nezjišťuji. Znuděně si pročítám prázdné řádky s neutěšeným pocitem prázdné
neděle před sebou. Pak si vzpomenu na 4 řádky veršů, od kterých jsem si včera
odskočila na výlet a které mne zaujaly. Začínám rolovat svitek obrazovky a
hledám žádoucí řádky. Nikde nic. Ticho po pěšině. Nezbývá nic jiného, než se
obrátit na přátele ve skupině a vyhlásit pátrání. Obracím se s dotazem na
místní komunitu a vznáším dotaz na verše od tmavovlasého fešáka. Výborně,
hřebíček je trefen na hlavičku a jedna z patronek se pouští do pátrací
akce. Výsledkem jsou 3 básničky, které hltám očima, zatímco u toho poklidně
popíjím čerstvě uvařenou kávu. Dobré. Dost dobré. S vědomím, že za nedělního
popoledne po mně ani pes neštěkne, pouštím se do čtení ještě jednou. Zajímavé. Napadá
mě, že autor takových řádků může být neméně zajímavý. Rozklikávám si jeho
profil a docela se bavím. Pohlédnu na hodinky. Čas akorát tak na odpolední
spánek. Nesmysl. Před chvílí jsem se vzbudila. A taky - život mám jenom jeden.
Píšu pánovi do zpráv, že bych si s ním ráda dala pivo. Ok. Není to žádný
vůl. Rande je na třetí dobrou domluveno.

Vystupuji z tramvaje a hned ho vidím. Floutka tmavovlasýho, se slunečními brýlemi na očích.
Tak to je on, okamžitě mi bleskne hlavou. Nezpomalím ani nezrychlím. Statečně
mu jdu v ústrety. Co jsem chtěla, to mám. "Ahoj," zdravíme se naprosto
přirozeně, on si sundává brýle a dává mi pusu. Svítí sluníčko a je neděle.
Docela slibný začátek příjemného odpoledne. Moje prázdniny můžou směle začít.

   Prvotním rozpakům ze setkání domluveného před třemi hodinami předchází přívalem slov.

Mluví klopotně a rychle, snažím se mu rozumět a kochám se jeho nejistotou. Na první
pohled vypadá jako suverén, ale zdá se, že opak je pravdou. Floutek se usmívá a
rozhazuje rukama, baví mě ho sledovat i poslouchat. Je to přesně ten týpek,
před kterým by mě máma varovala. Spouštěčem naší první debaty u stolu je moje účast
na včerejší kulturně-hudební události na které on výjimečně chyběl. Rozplývám
se nad průběhem celého odpoledne a zjišťujeme, že v divadelním představení
našich životů vystupují stejné vedlejší postavy. Postupně se dostáváme
k dalším tématům, u nichž pijeme další pivo. Pěkná neděle pokračuje a my
na sebe zcela nenásilně prozrazujeme věci, o kterých si myslíme, že je tomu
druhému můžeme říct. Že nikdy nebudeme přemýšlet o tom, jestli nám někdy
v budoucnu bude vadit, co všechno v tu chvíli na sebe práskneme a
přiznáme. V některých věcech jsme stejní. V hodně podobní. Čím dál
zapáleněji pokračujeme v mluvení a postupně se zdokonalujeme ve skákání si
vzájemně do řeči. Zajímá mě čím dál víc. Přestože mi stále bere bludišťáky a
hraje si na chytřejšího, snažím se do něho proniknout a přestože jsme každý
jinde způsobem života i původem (Mars x Venuše), jsme si čím dál blíž.
Intelektuálně, emočně, koneckonců i volný prostor na lavičce se mezi námi
pomalu ale jistě zmenšuje. Při následném odebírání bludišťáků se čím dál více
smějeme a začínáme se dotýkat. Tahle primitivní hra mě začíná bavit.

   Po několika hodinách příjemně stráveného času, které kolem nás proběhly tempem hodného
nominace na olympiádu, přichází okamžik loučení. Přešlápnutí na chodníku a pusa
na rozloučenou se mění v polibek. Naštěstí s dostatečným předstihem.
Naše rty se seznamují a vypadá to, jako by se znaly od pradávna. Jen my dva o
tom nevíme. Každá pusa ví, co očekává od té druhé a není její reakcí zklamaná.
Jeden z prvních polibků vyšel. Až neuvěřitelně krásně. Zkoušíme to znovu,
jestli se nejedná o náhodu. Ne, opravdu nejedná. Naše jazyky se odvážně
proplétají a šikovně prokluzují elektrickými výboji mezi rty. Ochutnáváme jeden
druhého. Chutnáme si, voníme si. Líbáme se. Jeho štědrost v tomto směru je
příliš podmanivá. Začínáme se objímat, hladit a mačkat. Na zastávce se scházejí
lidé. Jsou neviditelní, přes zavřená víčka je nevnímáme, přestože jsou cítit a
omezují nás v tom, co se nás zmocňuje. Zaplaťpánbůh.

   Ráno se probouzím do nového dne. Příjemný pocit z krásného víkendu se mi rozlije po těle i
po posteli, po níž se rozkošnicky válím a protahuju. Začínám snovat své plány
na další prázdninové dny a uhýbám před teplými paprsky sluníčka, které mi
kreslí na posteli světlý obdélník. Protřu si oči a uvědomím si, že mám napuchlé
rty. Olíznu se. Jednou, podruhé. Vstávám a jdu se podívat do zrcadla. Stejně si
musím vyčistit zuby a tak. Cestou do koupelny zapojuji do činnosti mimické
svaly ve spodní části obličeje a začínám se cítit nesvá. Co se děje? Při
pohledu do zrcadla se mi všechno vybaví. Včerejší básničky, pivo a taky cigarety.
Byly jedovatý, napadá mě při pohledu na oteklou pusu, kterou si začnu opatrně
konečky prstů osahávat. A pak mi to všechno dojde v celé té síle. V celé
té nahodilé nedělní parádě.

   Opět se dostávám na facebook, kde hledám slíbené řádky. Jsou tam. Ano, ve verších. Tak,

jak jsme se domluvili. Zkouším odpovídat a rýmy se mi skládají samy. Tak je to pravda.
Včera se stalo to, co se stalo. Něco pěkného a bezvýznamného. Zdánlivě. Ale to
v té chvíli ještě nevím. Po několika výměnách vzájemných veršovánek odkládám
noťas a snažím se vrátit do reálu. Funguju jako máma, kuchařka i kamarádka. Celkem
se mi to daří. A navíc mám u toho jakýsi nový, příjemný pocit. Kdesi vzadu.
Neidentifikovatelný, neuchopitelný.

   Odpoledne mi přistává v PC fotka nás dvou. Tak je to pravda. V neděli jsme se
skutečně potkali. Proč se o tom pořád potřebuju přesvědčovat? ptám se sama
sebe, přestože odpověď znám. Protože mě ten chlap prostě bavil. Dokonce i ten
jeho debilní smích mi později nepřišel až tak strašný. Byl vtipný, dokázal mě
rozesmát. Dával mi něco, čeho se mi už dlouho nedostávalo. Tak proč bych si na
to odpoledne nemohla občas vzpomenout? Na to krásné bezstarostné odpoledne a taky
na něho.

   V úterý se uvidíme. Slíbili jsme si to. Čekám, až zavolá. Když si po telefonu, ve kterém
zní naprosto přirozeně a zase tak strašně rychle, domluvíme místo a čas srazu, ukázněně
vyrazím. Čekám na zastávce a vzpomínám, jaký to byl v neděli pěkný úlet.
Úlet. Prostě jenom nedělní úlet.

   To, že se ho nebudu dotýkat, si nemusím nikterak namlouvat. Jsem o tom přesvědčená. Pusu

mu taky nedám. Možná si vlastně ani nebudeme mít to říct. Kdyby bylo nejhůř, mám
záložní plán. Rozhodla jsem se, že pošlu dvěma dětem pozdrav na pohlednici. Je
dobře, že dneska ještě pár malých prcků touží najít ve schránce dopis nebo
pohled. A takové zájmy se musí podporovat. Snažím se zaplašit pochyby o
vhodnosti náhradního programu a čekám na autobus, který mi má přivézt svým
způsobem překvapení. Autobus přijíždí. Černovlasé překvápko vystupuje, naprosto
přirozeně mi dává pusu, bere moji ruku a vydává se se mnou po boku Starým Brnem.
Prvních třicet kroků zvládáme za kulometné palby jeho slov. Následuje první
zastávka. Už když se zastavil, tak jsem si uvědomila, že to poslední, co mám
zapotřebí, je chodit po městě a líbat se na ulici s mladým klukem s hlavou
ve hvězdách. Jsem přece velká holka, už bych měla vědět, co v životě chci
a kam směřuje veškeré moje úsilí a životní počínání i odříkání. Přesto se
zastavuji a... nechávám se líbat. Po dalších padesáti metrech znovu a o tři
minuty později zase. Poslední květnové úterý mi dává pocit, že jsem mladá a
krásná. To datum bych si měla pamatovat.

   V parku mezi paneláky nadšeně píšeme na pohádkové pohlednice cizím dětem text k MDD a
já se nemůžu vynadívat, jak ho to baví. Na mém nápadu neshledává nic špatného,
naopak, je nadšen. Nenápadně přebírá iniciativu a bere si druhou pohlednici pro
sebe a píše na ni dětskou básničku. Ví, že má vyhráno v tu chvíli nade
mnou, možná si nárokuje i nějakého bludišťáka. Co však neví, je fakt, že má
vyhráno u mne. Uprostřed dětského hřiště se nechávám objímat a líbat. Schovávám
si obličej do jeho vlasů a nasávám jeho vůni. Je mi dobře. A s každou
další minutou líp a líp. Nevím proč. Nevím. A neřeším to.

   Až nápadně často mě začínají potkávat přátelé, které jsem dlouho neviděla. "Neblbni,

to není chlap pro tebe," radí mi skoro všichni a do nevelkého jablka se zavrtává fronta

červů a červíků. Trošku to tuším, ale potřebuji čas. Láska si přece nevybírá. I kdyby
to bylo jen na chvilku, tak to bylo pěkné a výjimečné, chlácholí mě vlny
pohupujících se myšlenek. Na to, jak je to krátkodobé, je to příliš intenzivní,
dochází mi a plná vlastních pochyb se převaluji z boku na bok. Nečekané,
bláznivé, rychlé, žhavé, nevysvětlitelné...

Následující sobotu se odjíždím zachránit před svými myšlenkami, před sebou a před ním mimo Brno.

Další sobotní reference na mého nového ctitele nejsou nijak lichotivé a já se nechávám
poměrně lehce ovlivnit. Mají pravdu. Lva do pavučiny nechytím. Po celou dobu
mezi písničkáři se snažím nebrat mobil do ruky, odhánět vlastní myšlenky a
ignorovat sama sebe. Kdyby však tisíc stébel ve vodě, cítím, že se utápím. Ve
smutku, v rozčarování, ve vzácných pocitech krásna, kterých se chci
dobrovolně vzdát. Předčasně? Zbrkle? Zbaběle?

Po návratu z rozporuplného víkendu plného emocí houpajících se ve vesmírné kolébce se vracím

a v prázdném a tichém pokoji mě zalévá pocit smutna. Beru do ruky mobil a notnou chvíli si

s ním pohrávám. Nevím, co chci? Uvažuji a vytáčím číslo, jež znám nazpaměť. "Přijeď," prosím

nakonec do telefonu a vím, že vypisuji výběrové řízení na svoji budoucnost. Ze všech
zúčastněných je vítězný kandidát předem znám. "Jedu", slyším po vteřině
zaváhání odpověď a srdíčko se mi divoce rozbuší. Několik pětiminutovek čekání
mi nepřináší jedinou myšlenku, mozek nevysílá žádné signály. Srdce najednou
srdnatě mlčí a vyčkává. Čeká si pěkně potichoučku, protože možná tuší...

   Tu noc jsme si nestihli nic říct. Všechno bylo přímočaré, dokonalé a i pod rouškou tmy jasné.
Silné, vášnivé a nestrojené. Přirozené, milující a milované.

   Uvědomila jsem si, že nechci nic hodnotit. Nechci nic řešit a nebudu srovnávat.

Každý jsme nějaký. Ale láska... Láska je jen jedna. A navíc: já už jsem fakt velká holka.

A vím, že často oprýskaný džbán uchovává kvalitní nápoj.  

Oko