Nikdo není...

Prý "nikdo není nenahraditelný", tvrdí se. Taky jste to už někdy zažili? Přemýšleli jste, že odejdete z práce, ať se to tam bez vás zhroutí, odstoupíte z funkce třídního důvěrníka, ať si škola s rodiči a rodiče se školou komunikují bez vás, nebo odejdete ze sboru, ať si ten váš soprán (alt, baryton, bas) zpívají sami? A udělali jste to někdy? Přiznám se, že já jsem takhle přemýšlela mockrát, ale nikdy jsem ten poslední krok neudělala. A asi nikdy neudělám. Protože jsem se mnohokrát přistihla při tom, že jsem svědkem pravdivosti těchto slov. Ovšem moje poslední svědectví se dotklo i mne osobně. Tak silně, že o tom musím napsat fejeton nebo povídku. Vážně. Někteří jsou totiž tak těžce (ale přesto jsou), nahraditelní, že se to dotkne skupiny lidí, jejich psychiky, jejich peněz, jejich snahy a další motivace natolik, že se to dotkne i jejich partnerů a dětí. Zatím netuším, do jakých slov a vět to poskládám, ale v mé knize povídek na tohle téma určitě bude alespoň jedna.