Beseda v Pohořelicích

Začalo to už v autobuse. Roztrhla jsem si kalhoty. O kus železa. Někde tam pod sedadlem něco čekalo na můj zadek. Nevím, co to bylo, ale dopřála jsem tomu radost a chytila jsem se. Byla to otázka chviličky. To to pěkně začíná, pomyslela jsem si a autobus jsem pro jistotu rychle opustila, abych nepřišla do knihovny jako otrhánek. Díky datu jsem měla kabátek, který inkriminované místo zakrýval. Do té doby, než jsem dorazila do knihovny docela úspěšně. Pro jistotu jsem se paní knihovnici ihned přiznala, aby se nedivila mé nevšední chůzi zády ke zdi. Za všech okolností. Naštěstí se mi ke stolku podařilo nakráčet čelem k účastnicím besedy a pokochat se jejich milými úsměvy bez jakékoliv újmy. Trošku jsem se jim pochlubila, co jsem zač a potom jsem se pustila do čtení. Následovala debata a příjemné povídání. Potom děkování. Vzájemné. A kytička. A cesta zpátky. Stála jsem na zastávce a čekala jsem na autobus. Přijel ten stejný, který mne přivezl. Šoféroval ho tentýž řidič. Rozhodnutí bylo jednoduché. Pro cestu domů jsem zvolila jiné sedadlo.