Beseda v Hustopečích

Ujel mi autobus. Začala jsem být nervózní. Na ten další spoj už jsem si vystála na zastávce důlek. Přestupovala jsem jen jednou a uvědomovala jsem si, jak krásně jsem se měla, když jsem do svého posledního zaměstnání (ano, správně, právě na toto téma vzniká kniha), cestovala pouhopouhých patnáct minut. A to mi ještě zaměstnavatel část cestovného proplácel. Do knihovny jsem dorazila pět minut před začátkem besedy, rozevlátá, netušící, co mne čeká. A to už u mne byla jedna ze dvou příjemných knihovnic, odebrala mne kabát a postavila mě k nějaké slečně, která si se mnou začala povídat. Teprve po chvíli, kdy jsem periferně zaznamenala muže za kamerou, mi došlo, že natáčím svoje první živé doopravdické interwiev. Ze začátku jsem trošku tápala, protože jsem v tu chvíli zapomněla, kdy jsem začala vlastně psát a kolika tituly se můžu chlubit, ale pak mně napadlo ono známé - i špatná reklama je reklama - a tak jsem se uklidnila a dá se říct, že moje řeč měla nakonec hlavu i patu. V prostředí hustopečské knihovny a jejich čtenářek jsem se cítila dobře. Mimo spoustu věcí jsme se dotkli i toho, že svět je malý. Možná proto jsem tam měla potkat kamarádku s kamarádem, které jsem čtrnáct let neviděla. Pochopitelně, že jsme si potom zašli na kávu a u vína jsme strávili několik hodin v příjemném rozhovoru. Domů jsem jela druhý den, spokojená, s úsměvem ve tváři. Jako odměnu za nocleh jsem u známých zapomněla kytičku, kterou jsem v závěru besedy dostala, ale vzhledem k tomu, že kamarádka bydlí v krásném domečku, kde je stále uklizeno, mrzelo mě to jenom trošku.

A propó: místní ženy jsou jakési místní patriotky, které potěšilo, že jsem jejich městečko zmínila ve své knize. No, a teď hádejte, kde bude bydlet maminka mé hrdinky v další, právě vznikající knize?